Do vedoucí pozice nastoupila Jaroslava Pokorná proto, že chtěla posouvat svůj profesní svět správným směrem. Úspěch podle ní vyžaduje trpělivost a tvrdou práci. Důležité je ale také mít svého mentora, který ovšem někdy člověka ovlivní, aniž dotyčný sám chce. “Snažila jsem se od každého získat z mého pohledu to dobré a pečlivě fixovat i to špatné s vědomím, že takhle to dělat nechci,” říká předsedkyně Městského soudu v Praze v novém seriálu s ambasadorkami projektu #PRVNÍCH100LET.
Proč jste se rozhodla pro kariéru v rámci vašeho oboru?
K povolání soudce mne přivedla vlastně shoda okolností. Mým přáním po studiu práv bylo stát se advokátkou, což před rokem 1989 bylo pro obyčejného absolventa velmi obtížné. Když jsem byla vedením Pražského sdružení advokátů odmítnuta jako uchazeč o místo advokátního koncipienta, jednou z mála možností jak zůstat v justici bylo místo soudního čekatele. Dnes jsem velmi vděčná osudu, který mě posunul tímto směrem.
Co vás motivovalo k tomu, abyste se ujala vedoucí role?
Snaha posunout věci správným směrem a mít možnost ovlivnit jejich fungování.
Jak zajistit, aby měl můj vliv pozitivní dopad - tedy abych se ostatním neodcizila nebo je nerozdělovala?
Je třeba věci s velkou trpělivostí vysvětlovat – většinou nás začnou bavit, až když jim rozumíme – nespěchat, dát tématu dostatečný časový prostor, stále pracovat ruku v ruce s ostatními a získat je pro věc.
Zažila jste někdy imposter syndrom, tedy jev, při kterém jednotlivec pochybuje o svých dovednostech, talentu nebo úspěších a navzdory jasným důkazům o opaku nevěří, že si zaslouží takový úspěch nebo štěstí? Jak se vám podařilo se s ním případně vypořádat?
Každý z nás někdy pochyboval o tom, zda je své práci dost dobrý, ostatně přílišná pýcha se nevyplácí. Časem člověk přijde na to, že čím více ví, tím víc možností pro rozhodnutí se nabízí a to někdy způsobuje nejistotu, které je to správné.
Jakou výzvu jste musela v nedávné době překonat?
Nedostatek prostředků v oblasti veřejných financí, které soudy pociťují ve všech oblastech svého působení.
Jak se vám daří si v průběhu kariéry budovat sebevědomí a/nebo odolnost?
Snažím se stále na sobě pracovat, jak po odborné, tak manažerské stránce. Odolnost u mne přišla s věkem, kdy se člověk zklidní, řadu situací už zažil a dokáže odhadnout následky.
Je podle vás důležité mít v průběhu kariéry mentora/mentorku? A máte sama takovou zkušenost – ať už z pozice mentorky nebo mentee?
Je to velmi důležité a svým způsobem vás to ovlivní, možná i když nechcete. Z pozice řadového soudce jsem zažila řadu soudních funkcionářů, kteří mne vedli. Snažila jsem se od každého získat z mého pohledu to dobré a pečlivě fixovat i to špatné s vědomím, že takhle to dělat nechci. Při otočení rolí jsem se snažila poctivě předat své dovednosti. Je hezké sledovat, pokud jsou vaši “chráněnci” úspěšní, práce jim jde hezky a vidíte střípky toho, co jste kdysi předala.
Jakou radu byste dala nastupující generaci žen, které chtějí uspět ve vašem oboru?
Chce to poctivou práci a trpělivost.