Jak moc odlišná je práce v advokacii, podnikové právničině a notariátu? Kudy vede cesta k vlastnímu notářskému úřadu? A co má advokacie společného s novinařinou? Do dalšího dílu podcastové série Právničky dorazily Dana Prudíková z advokátní kanceláře Havel & Partners, zástupkyně notáře Martina Boháčová a ředitelka právního oddělení společnosti Vodafone Tereza Rychtaříková.
Nový díl podcastu Právničky je dobrou ilustrací pestrosti právnických profesí u nás. Ačkoli se všechny účastnice debaty v praxi zabývají paragrafy, působí v odlišných světech. Prvním z nich je svět firemní právničiny, který obývá Tereza Rychtaříková. Dle svých slov je v něm velmi spokojena. „Když jsem si odnášela čerstvý vysokoškolský diplom, nenapadlo by mě, že mým osudem bude podniková právničina. Když se to shodou náhod stalo, ukázalo se, že je to správná cesta,“ říká Tereza.
Martina Boháčová měla naopak už na škole dobrý odhad, kam ji profesní cesta zavede. „Již při studiu mě zaujala oblast soukromého práva. Vždy jsem inklinovala k právu občanskému a obchodnímu a zároveň jsem vždy ráda pracovala s lidmi. Takže už na škole jsem usoudila, že by mi mohla sedět notařina. Držím se jí celý život,“ líčí Martina, která dnes působí na pozici notářské kandidátky, což je předstupeň šance získat vlastní notářský úřad.
Nejpestřejší profesní cestu z aktuální trojice má za sebou advokátka Dana Prudíková. Kromě jiného pracovala jako novinářka, zastávala post náměstkyně na ministerstvu školství a působila také jako šéfka legislativního odboru na ministerstvu spravedlnosti. Její první karierní volbou ale byla právě média.
„Za studií jsem chtěla být novinářka. Hrozně mě to bavilo. Chtěla jsem uplatnit profesní znalost, proto jsem vystudovala i práva. Chtěla jsem předávat informace, šťourat se v detailech. Pak se to celé zašmodrchalo a zjistila jsem, že se chci profesně rozvíjet i jinak než jen novinařinou,“ vzpomíná na kariérní start Dana s tím, že si uvědomila, že i právník je svým způsobem interpret složitých témat, která musí podat srozumitelně.
Empatie podmínkou
Výklad náročných právnických otázek laikům je do značné míry úlohou notariátu. Lidé se na notáře obrací většinou tehdy, když se octnou v složité situaci. I proto Martina Boháčová zdůrazňuje, že důležitá je schopnost empatie.
„Jednou ze služeb notářů je dědické řízení, které notáři projednávají místo soudů. Často se stane, že úmrtí v rodině rozbourá vztahy, začnou vyplouvat různé spory a notář tak slouží jako určitý mediátor. Jeho úkolem pak je skončit dědické řízení způsobem, aby všichni měli pocit, že bylo spravedlivé a nezhoršilo to vztahy,“ vysvětluje Martina.
I když má firemní právník klienta jen jednoho a řeší témata spíše obchodní než osobní roviny, Tereza Rychtaříková připouští, že existují jisté podobnosti s agendou notáře. „Podniková právničina je takový řetězec dennodenních aktivit především pro interního klienta. Ale protože výsledky své práce nevidíme hned, ale až třeba za několik měsíců, vždy se snažím zohledňovat i to, jak ty věci dopadnou na naše zákazníky. To mohou být malé firmy a může to na ně a jejich fungování mít velký vliv,“ přibližuje Tereza.
Zatímco úspěch činnosti právního oddělení společnosti Vodafone je podle Terezy částečně odvislý od míry spolupráce jednotlivých oddělení a jejich zaměstnanců, u kanceláře Havel & Partners, jakkoli jde o velkou firmu, je to podle Dany Prudíkové snazší v tom, že v ní pracují výhradně advokáti.
„Pořád jde o zastupování klienta, jsme v komunikaci s klientem, vyslechneme si jeho problém, snažíme se ho právně zarámovat. Role, například od notariátu, se liší v tom, že koncipient dělá spíše přípravné práce a méně komunikuje s klientem, kdežto já bych měla více komunikovat s klienty či dělat složitější právní rešerše,“ říká Dana a dodává, že její specializací je správní právo.
Atraktivní odkladiště
Ačkoli titul notářský kandidát nemusí mít pro neznalého takový lesk, Martina Boháčová upozorňuje, že notářský kandidát může dělat totéž, co notář, jen nevede notářský úřad.
„Když absolvent práv nastoupí v notářské kanceláři, stane se z něj notářský koncipient. Pokud po třech letech složí notářské zkoušky, stane se z něj notářský kandidát a vyčkává, protože v Česku máme takzvaný numerus clausus, to znamená omezený počet notářských úřadů. Kandidát se tedy může ucházet až o uvolněný notářský úřad v rámci řádného konkurzu,“ vysvětluje Martina.
Dodává, že v týmu notáře Martina Diviše, v němž působí, se potkala spousta šikovných lidí, ať už mezi studenty na stáži, koncipienty nebo kandidáty. „Notářskou činnost dělám přes dvacet let. Prošla jsem několika notářskými kancelářemi a zakotvila v jedné z těch největších. Jsme to takový malý notářský korporát. Je to trochu jiný styl práce, protože jako seniorní právnička mám na starosti i vedení mladší generace,“ uvádí Martina Boháčová.
Když už je řeč o mladší generaci, debata se nemohla vyhnout ani atraktivitě jednotlivých specializací právních činností z pohledu nastupujících talentů. V posledních letech se do popředí dostává právě oblast podnikové právničiny, která dříve měla spíše pověst „odkladiště“.
Tereza Rychtaříková vidí rozdíl oproti advokacii či notariátu v tom, že práce firemního právníka není tak nárazová. „Sled úkolů je souvislejší, takže je tam větší šance na work-life balance a plánování aktivit. A díky tomu, že máme interního klienta, s nímž jsme dennodenně v kontaktu, jsme schopni s ním odkomunikovat, kdy bude jaký úkol hotový. Když jsem začínala kariéru, existovala představa, že během tří let koncipientské praxe v advokátní kanceláři se z koncipientů dře kůže a pomalu nedostanou ani na jídlo, takže jít do firmy se jevilo jako zajímavé. Dnes se ty nástupní finanční podmínky srovnaly,“ říká Tereza.
Jak se notářský kandidát smiřuje s tím, že se nikdy nemusí dočkat vlastního notářského úřadu? Co nejvíce napomohlo tomu, že je dnes firemní právničina velmi lukrativní obor z pohledu studentů práv? A kdy se účastnice debaty cítí jako opravdu dobré právničky? I to se dozvíte v novém díle podcastu.
Comments