Manažerskou roli v justici zastává už od svých 31 let. Nahrály tomu okolnosti, kdy byly soudy v devadesátých letech personálně vyprázdněné. Věci veřejné nebyly Martině Flanderové lhostejné, a tak se nabízené příležitosti chopila. “Každý soud je originál. Tvoří ho živí lidé. Stále je to tvůrčí činnost, což je motivující. Alespoň z mého pohledu,” říká žena, která dnes vede Krajský soud v Českých Budějovicích.
Proč jste se rozhodla pro kariéru v rámci vašeho oboru?
V mém případě platí „odříkaného největší krajíc“. Během studia jsem vůbec neuvažovala o kariéře soudce. Zdálo se mi, že je to nedostižná meta. Začínala jsem jako čekatelka v roce 1991 na tehdejším Státním notářství ve Strakonicích. Po ukončení činnosti státních notářství v roce 1992 jsem dostala „demokratickou nabídku“, že přestoupím jako čekatelka k soudu nebo mě vyhodí. Přestoupila jsem a ani možnost návratu v době, kdy jsem již složila justiční odbornou zkoušku, což je předpoklad pro výkon funkce soudce nebo i notáře, jsem se k notařině nevrátila. Zůstala jsem justici v užším slova smyslu, tedy soudu, věrná. Cítila jsem, že jsem tam, kde chci být a mám být.
Co vás motivovalo k tomu, abyste se ujala vedoucí role?
V manažerské roli jako předsedkyně, nejprve okresního soudu, působím již od svých 31 let. Od roku 2020 jsem předsedkyní Krajského soudu v Českých Budějovicích. Soudy byly v devadesátých letech vyprázdněné, zkušení soudci z mnoha důvodů – politických, ekonomických – justici opustili. Veřejné věci mi nebyly lhostejné, a tak jsem se vydala jako tehdy mladá soudkyně touto cestou. Mojí největší specializací se stala správa soudu v tom nejširším slova smyslu. Nadále využívám dlouholeté získané zkušenosti a nabírám nové. Každý soud je originál. Tvoří ho živí lidé. Stále je to tvůrčí činnost, což je motivující. Alespoň z mého pohledu.
Jak zajistit, aby měl můj vliv pozitivní dopad - tedy abych se ostatním neodcizila nebo je nerozdělovala?
To je těžká otázka. Myslím, že základ je ve vzájemné komunikaci. Jaké hodnoty ctíte, reprezentujete, tak se musíte i chovat a jednat. Nestačí jenom slova. Pokud je zde nějaký rozpor, ztratíte důvěryhodnost. Držím se přímé otevřené komunikace. Když nastane problém, většinou tkví v tom, že se smysl nebo důvod v rámci přenosu informací někde ztratí nebo zkreslí. K tomu bohužel někdy dojde.
Zažila jste někdy imposter syndrom – tedy jev, při kterém jednotlivec pochybuje o svých dovednostech, talentu nebo úspěších ? A jak se vám podařilo se s ním vypořádat?
Samozřejmě že ano. Občas na mě takový pocit vykoukne i dnes. Ale je pravda, že si daleko více věřím a nepokouší se o mě mdloby, když mám třeba veřejně vystoupit. Takové stavy jsem také mívala, ale nedávala jsem to znát. Obdivovala jsem suverénní kolegy, kteří moudře hovořili na témata všeho druhu. Pak jsem si řekla, že jim možná zpočátku bušilo srdce úplně stejně a že když mám co říci, tak to řeknu. Zklidnit se, dýchat, přemýšlet, pak to jde. Vždycky jsem měla ještě jednu „ženskou berličku“. Vhodně se obléci a upravit. Prostě jsem si oblékla sebevědomí. Platí, že šaty dělají člověka. V minisukni či džínsách se na odborné konferenci nebo výběrovém řízení nebudete cítit dobře. A samozřejmě je zatím hodně práce a příprava. Nepřipravená nikam nechodím.
Jakou výzvu jste musela v nedávné době překonat?
Ucházet se o můj současný post pro mne bylo a stále je tou největší výzvou. Nelituji a jsem ráda, že jsem do toho šla.
Jak se vám daří si v průběhu kariéry budovat sebevědomí a/nebo odolnost?
Stále se učím. Nemám na mysli studium právních předpisů a judikatury, to je nekončící proces svého druhu. Ale učím se od svého okolí i jinak. Semináře, konference, lektorská činnost v rámci Justiční akademie, Soudcovská unie, tam všude potkávám kolegy soudce, manažery soudů, pedagogy, soudce evropského soudu nebo jiných evropských států, právníky z jiných odvětví. Zajímá mě jejich uvažování, vyjadřování, chápání souvislostí. Vedu s nimi i neformální rozhovory. Z toho všeho čerpám, to mě obohacuje. Zároveň cítím, že jsou to lidé jako já se svými osobními životy. Najednou zjistíte, že někoho, kdo je pro vás nedostižnou kapacitou třeba i ve vašem oboru, může zajímat váš pohled, vaše zkušenost, protože je vašemu prostředí již příliš vzdálen. Nikdo neví všechno. Ani já ne a klidně to přiznám. Ale něco už vím a jak jsem řekla na začátku, stále se učím.
Je podle vás důležité mít v průběhu kariéry mentora/mentorku? A máte sama takovou zkušenost – ať už z pozice mentorky nebo mente?
Zhodnotím-li zpětně svoji zkušenost, tak musím odpovědět, že ano. Jen se mentor nejmenoval mentor, ale byl to kolega soudce, který mně jako justiční čekatelce dělal školitele. Bylo jich více a moc mně jejich vedení, jako nováčkovi, pomáhalo a ovlivňovalo mě. Podobně jsem působila v roli mentora vůči mým asistentům, které jsem v minulosti uváděla do justičního světa. Tyto vztahy nebyly jen o výuce práva, ale i o chování soudce, přístupu k účastníkům, o udržování nadhledu, chápání role soudu, role soudce, etiky této práce. To vše tam bylo. V takovém vztahu jde i o povzbuzení a konstruktivní kritiku. O vše, co vás formuje. Vědomě nebo nevědomě z takového tréninku čerpáte stále.
Jakou radu byste dala nastupující generaci žen, které chtějí uspět ve vašem oboru?
Učte se, pracujte, zůstaňte samy sebou. Věřte si, nedejte se, ale buďte i trpělivé a přistupujte k úspěchům i neúspěchům s pokorou a s laskavostí samy k sobě. Je to podle mne dobrá cesta, jak denně potvrzovat, že ženský pohled na svět vůbec není špatný.