Právními i společenskými překážkami některé skupiny lidí úplně opomíjíme nebo ztrácíme. Tím je činíme zranitelnějšími, vytváříme bariéry, přicházíme o talenty, říká Monika Hanych, právnička zaměřující se na lidská práva, mediální právo a nové technologie a také letošní laureátka ocenění Flamma.
Jako právnička se zaměřujete na lidská práva, mediální právo a nové technologie. Jak to jde všechno dohromady?
Jsou jako lesní pěšiny, které se u mě setkaly. Nutí mě neustále se rozhlížet, objevovat a vzdělávat. A jít vpřed. Když jsem před téměř šesti lety začínala za českou delegaci s vyjednáváním Úmluvy o umělé inteligenci a lidských právech na půdě mezinárodního fóra, nenapadlo by mě, co vše se na takové cestě naučím. Zdaleka nešlo jen o nutnost prohloubit si technologické či právní znalosti, ale i umění vyjednávání a diplomacie, pohotovosti či komunikace s velmi odlišnými stakeholdery. Všechny mé obory a dovednosti se vzájemně, nečekaně a jemně protknuly.
Během přebírání ocenění Flamma jste odpovídala na otázku, kdo je to lidskoprávnička. Vysvětlila jste, že vám to označení připomíná jednu ženskou postavu ze sci-fi pohádky, jejíž jméno v překladu znamená „ta, která prochází napříč světy“. Vy se snažíte o totéž s cílem pomáhat lidem z různých stran různými způsoby. Můžete to "procházení světy" ve vaší právní praxi přiblížit?
Své aktivity nevnímám jako kariéru, ale jako službu. Díky tomu se nemusím omezovat na klasické vnímání práce. Mezi jednotlivými „světy“ hledám praskliny, kudy se lze vydat pomoci druhým, nepatrně měnit osudy, zlepšovat stav lidských práv v naší zemi.
Procházení světy pro mě také znamená, že jsme zodpovědní za cíle, které si v profesním životě volíme. A pak hledáme způsoby, jak je naplnit. Neexistuje přitom jen jedna správná možnost. Můžeme stejně dobře pomáhat konkrétním lidem na ulici s každodenními starostmi a zároveň vyjednávat mezinárodní úmluvu o umělé inteligenci s lidskoprávními závazky. Vzájemně si to neodporuje. Naopak. Když vnímáte všední problémy druhých, spíše si je promítnete do obecnějších formulací ve chvílích, kdy připomínkujete zákony, hledáte celospolečenská řešení nebo opatření ke zlepšení stavu určitého problému.
Chci opravdu zdůraznit, že nezáleží, kterou cestu si vyberete, nebo která cesta si vybere vás. Pokud vám skutečně jde o dobrou věc, způsob si najdete. Někdo se za stejné právo zasazuje veřejnou kampaní, jiní připraví legislativní návrh, přitom vychází z odborné práce akademiků. Další se snaží o spravedlivé řešení v roli uvážlivého soudkyně či soudce nebo trpělivého obhájkyně či obhájce.
Kde dnes vidíte největší bolest české společnosti, pokud jde o diskriminaci?
S pár přáteli pravidelně navštěvujeme kamaráda bez domova, který po složité operaci krční páteře skončil přes jednotku intenzivní péče až v LDNce. Měl by rehabilitovat, znovu se učit chodit, začleňovat se zpátky do sociálního života a radovat se z něj. Namísto toho leží ve zcela nevhodném zařízení vzhledem ke svým potřebám. Je ukázkou vrstvy neviditelných lidí, kteří propadávají systémem. V naší zemi umíme sice na výbornou operovat nádor, ale veškerým dalším postupem jen vytváříme nová zranění. A také zcela zbytečné vyloučení na okraj společnosti.
Nejenom však, že nemáme vhodný a funkční sociální systém. Potřebujeme přestat lpět na rigidních společenských konceptech, které nám neslouží. Ať už jde o zdravotnictví, obecné nastavení péče, vzdělávání dalších generací... Někdo například nedávno ve veřejném prostoru navrhoval, ať přejmenujeme „rodičovskou dovolenou“ na „full time práci“. Ve skutečnosti ani to není přesné. Jde o směnu, která nekončí. Po osmi hodinách tohoto plného úvazku se nesundají pracovní rukavice, nevypne se počítač, nejde se domů. Po osmi unavených hodinách – například celonoční pečující šichtě s neklidným či nemocným dítětem –teprve začíná „klasický úvazek“, další celodenní pečující směna. A neexistují při nich volné víkendy ani svátky.
Skvělé výsledky v jiných zemích vykazuje rovnoměrnější nastavení systému péče o děti, férověji rozloženého mezi oba rodiče, intenzivnější podpora státu, větší flexibilita úvazků, zapojení místních komunit. To všechno dávno víme. I přes racionální argumenty se však jako „česká společnost“ v oblasti diskriminace chováme zcela iracionálně.
Právními i společenskými překážkami některé skupiny nakonec úplně opomíjíme nebo ztrácíme. Tím je činíme zranitelnějšími, vytváříme bariéry, přicházíme o talenty. Nemluvím teď jen o lidech pečujících o své blízké, ale také třeba o neviděných skupinách prchajících před válkou či hladem, o lidech ve stínu – bez občanství, zázemí nebo přístřeší.
Kdo vás na vaší profesní cestě zejména inspiroval nebo inspiruje kromě zmíněné sci-fi postavy?
Často jsou to „bezejmenní“ hrdinové a hrdinky. Lidé, kteří přestáli bouře, nebo se do nich rovnou narodili. Myslím na příběhy starších žen na ubytovnách, které si nemohou dovolit vlastní bydlení ani důstojné dožití. Na děti bez dětství kvůli válce, násilí či nefunkčnímu rodinnému zázemí. Na samoživitelky bez opory ve svých partnerech či okolí. Na konkrétní dospívající tváře z uprchlických táborů se snem o lepší budoucnosti, jíž se jim zoufale nedostává. Mají startovní čáru na míle daleko za jinými, a přesto se nevzdávají.
Pokud mám zmínit konkrétní jména, inspirací v životě jsou mi často silné ženy, od kterých se mohu učit, jak žít teorii ve skutečném životě. Nemohu nezmínit profesorku a přítelkyni Kristinu Koldinskou, která s komunitou Sant’Egidio v Praze desítky let pečuje o lidi bez domova či na okraji společnosti. Svým laskavým přístupem proměňují srdce města. Nebo dřívější ombudsmanku Annu Šabatovou či soudkyni Kateřinu Šimáčkovou.
Vyučujete budoucí generace právniček a právníků. Co na nich oceňujete a kde naopak vidíte jejich slabší stránky?
Vkládám do nich velké naděje. Věřím, že dialog s nimi má obrovský význam. Myslí jinak než předchozí generace. A to je vždycky dobře. Do proměňujícího se světa potřebujeme vnášet zdravý neklid, kritické myšlení, znepokojení nad stávajícím stavem. Jinak bychom ustrnuli na místě při pohybu země pod nohama.
Sama jste vystudovaná právnička, žurnalistka a socioložka. Co vás motivovalo zvládnout tolik oborů?
Netušila jsem, co přesně chci v životě dělat, jak být užitečná. Všechna má studia byla motivována hledáním svého místa ve světě. Svého ikigai – důvodu, pro který ráno vstávat z postele. Ten tvoří nejenom chuť dělat, co nás naplňuje, ale také využití vlastních darů – v čem jsme dobří a můžeme přinést hodnotu okolí, světu.
Kdybych se dnes měla ohlédnout za tím obdobím, dala bych si nejspíš několik jemných rad. Jako třeba: nebát se být zranitelnější. Hledat své talenty. Nespokojit se s průměrem, vyjít ze sebe. Najít svůj obor, své místo, a tam soustředit sílu, myšlenky i energii.
Když jsme na začátku zmiňovaly inspiraci sci-fi pohádkou, napadá mě další příklad. V jednom filmu se objeví výjev: drobná superhrdinka padající z nebe. Mířila k oblakům, ale pravdu o sobě se dozvěděla až na samém dně, v hloubce oceánu. Odrazit se z temnoty jí v záběru – velmi pravdivě – chvíli trvá, o dno naráží opakovaně. To, že jí tato zkušenost dodá odvahu ke změně náhledu na svět, není samozřejmé. Chce to usebrání a vnitřní sílu. A ještě něco klíčového – důvěru a podporu okolí v těžkých chvílích.
Do právních profesí ráda přinášíte nové nápady. Na který jste obzvlášť hrdá?
Francouzský malíř Claude Monet řekl, I would like to point the way birds sing. Často vnímám svou roli právě takto: připomínat poněkud samozřejmé věci, na které jsme ve spěchu zapomněli. Pojmenovávat je a tím uvést myšlenky do pohybu. Iniciovat a rámovat je. Nebo nabídnout změnu perspektivy.
Inovativní nápady nejčastěji vznikají pozvolně, ve skupině. Když se pro dobrou věc spojí lidé různého smýšlení i životní zkušenosti, je to nejlepší poselství. V současnosti s analytickým týmem Ústavního soudu například posouváme vpřed celou řadu otázek: jak efektivně nastavit či zrychlit procesy uvnitř soudu. Jak interně vzdělávat. Jak se otevírat veřejnosti. Jaké technologie využít při zachování citlivé povahy práce soudnictví. Jak dostat náš odborný bulletin k profesní komunitě, když už si s ním dáme tolik práce. Jak jako tým fungovat, abychom smysluplně přispěli k práci ústavních soudců soudkyň, a sami neshořeli. Tohle všechno se opravdu nedá zvládnout v jednom člověku. Sólisté mají své disciplíny, my ale hrajeme poctivou týmovou hru.
Comments