V pátém vydání živého streamu Právničky LIVE! se sešlo elitní seskupení dam. Pozvání na rozhovor do studia přijaly čtyři laureátky ocenění Flamma a také čtyři předsedkyně krajských soudů České republiky, a to konkrétně Věra Oravcová z Krajského soudu v Plzni, Jaroslava Pokorná z Městského soudu v Praze, Martina Flanderová z Krajského soudu v Českých Budějovicích a Lenka Ceplová z Krajského soudu v Ústí nad Labem.
Věra Oravcová přijala výzvu stát se předsedkyní soudu na popud svých kolegů. Měla jiné plány, ale nechtěla ztratit důvěru spolupracovníků. „Když je člověk srdcař a není mu jedno, jak justice funguje a měl by možnost něčím přispět, tak velmi rád přijme nabídku,” popisuje pozadí svého rozhodnutí Oravcová.
Pro Lenku Ceplovou to rovněž nebyla umetená cesta. „Mě to baví a baví mě také prosazovat své vize a představy. Je sice zvláštní, když přijdete z pražského statisticky úspěšného soudu k soudu, který statisticky zabírá ta poslední místa, ale zároveň můžete něco měnit a dávat věcem nový směr. A navíc pokud si najdete lidi, kteří s vámi sdílejí stejné představy, pak jsou výsledky velmi rychle vidět,” říká Ceplová s tím, že po padesáti letech udělala jeden z nejdobrodružnějších kroků, zvedla kotvy a přestěhovala rodinu z Prahy do Ústí nad Labem.
Dobrodružství Martiny Flanderové začalo už v roce 2000, kdy se stala předsedkyní Okresního soudu ve Strakonicích. Ten nepracoval nejlépe, a ona ve svých třiceti letech čelila otázce, jestli na jeho vedení není moc mladá. Když se pak hlásila na Krajský soud v Českých Budějovicích, měla za sebou manažerskou zkušenost a přicházela na místo, kde vše fungovalo daleko lépe. Tehdy Martina Flanderová naopak čelila obavám, aby s ní nepřišlo moc změn.
Jaroslava Pokorná začala pracovat v justici v roce 1985 a před více než dvaceti lety nastoupila na svou první vedoucí pozici. „Myslím, že jsem to měla daleko jednodušší než kolegyně. V pražské justici budu za chvíli 40 let a poměry jsem měla zmapované. Do justice jsem nastoupila několik let před revolucí a dnešní kolegové už si neumí představit, jak to fungovalo. V devadesátých letech jsem byla taková naivní holčička, která si myslela, že revoluce nám přinese zásadní změny v soudnictví,” vysvětluje Jaroslava Pokorná.
Všechny čtyři ženy jsou velmi inspirativní. Nabízí se tedy otázka, jaké měly samy ve své kariéře vzory? Pro Martinu Flanderovou to byla Vlasta Cízlová, bývalá předsedkyně Okresního soudu v Příbrami. A nejen ona. „Inspirací mi tehdy byli také muži, kteří mi řekli, že mám potenciál. Nejlepší je, že v mém okruhu předsedů a místopředsedů neřešíme, jestli jsou tam muži nebo ženy. A doufám, že tento stav bude čím dál normálnější,” říká Martina Flanderová. Občas podle ní na soudu zazní úsměvná otázka, zda tam není moc žen. „Já na to odpovídám: a nebylo tu předtím moc mužů? Řešil to někdo?” doplňuje s úsměvem Martina Flanderová.
Pro Lenku Ceplovou se stala vzorem paní doktorka Miřacká. „Byla inspirací nejen v tom, jak soud řídila, ale i v tom, že na vrcholu svých sil se rozhodla, že toho nechá. Zvládla i umění odcházení,” uvádí Ceplová. Sama považuje za zásadní záležitost různorodost řídících týmů. „Velmi se to projevuje i v rámci výběrových řízení, kdy se hlásí ženy a my víme, že budou plnit svou mateřskou roli, a přesto je chceme, protože víme, že jsou dobré. Respektujeme přitom, že budou nějakou dobu mimo svou službu, ale jejich návrat pak bude velmi přínosný,” dodává Ceplová.
Jak přistupují k nováčkům v justici? Nalézají u nastupující generace něco, co se rozhodly reflektovat a přizpůsobit se tomu? V čem vidí svůj vliv? I o tom mluví Věra Oravcová, Jaroslava Pokorná, Martina Flanderová a Lenka Ceplová v rámci živého streamu Právničky LIVE!, který můžete sledovat na odkazu zde.