Možná to tak na první pohled nevypadá, ale práce soudce je poměrně osamělá. Vystoupení v soudní síni jsou jen pomyslnou třešničkou a řada soudců tam vůbec nechodí. Už kvůli potřebě nezávislosti se členové tohoto stavu drží poněkud stranou a potkávají se s omezeným okruhem lidí. "Izolovanost té práce je něco, co nečekáte," přiznala při debatě během Noci fakulty na Právnické fakultě Univerzity Karlovy ústavní soudkyně Veronika Křesťanová. Advokacie, v níž dříve působila, je podle ní mnohem živější a nabízí setkávání s řadou zajímavých osob i mimo právo, což je velká zkušenost.
Také její profesní kolegyně, místopředsedkyně Nejvyššího správního soudu Barbara Pořízková, zmínila, že toto povolání není pro ty, kdo nemají rádi samotu. Vyžaduje naopak jistou otrlost, aby člověk neokoral, protože motivačních pobídek, jako jsou chvála či odměny, se v justici nedočká. "Je to ale krásná práce, kde jste do velké míry pány svého času," uvedla Pořízková.
Jednoduché vodítko pro ty, kteří váhají, zda zvolit profesi státního zástupce, nabídla vrchní státní zástupkyně v Praze Lenka Bradáčová: "pokud jste odvážní, zvědaví a disciplinovaní, je to pro vás, pokud ne, tak není". Akademická dráha je zase podle proděkanky pro rozvoj Právnické fakulty UK Věry Honuskové pro ty, kteří mají rádi výzvy, změny a neustálé učení se.
V debatě se probíral také úspěch, jak je chápán v různých profesích. Absolventka práv a dnes zástupkyně šéfredaktora týdeníku Respekt Andrea Procházková uvedla, že řada jejích kolegů považuje za úspěch zisk novinářské ceny. Může jím ale být i to, když novinář dokáže vysvětlit složité věci na malém prostoru, aniž by je zkreslil nebo extrémně zjednodušil.
U státních zástupců se asi obecně cení odsuzující rozsudek. "Protože už jsem nějakou dobu v manažerské funkci, tak já považuji za ten hlavní úspěch vybudování skutečného týmu, kde většina lidí jsou týmoví hráči, vítězství je vítězstvím všech, prohra je prohrou všech," uvedla Lenka Bradáčová. V případě soudce je zase podle Barbary Pořízkové úspěchem, pokud si stojí za svojí rozhodovací činností a strany sporu ho respektují, i když prohrají. "To je velké umění," podotkla.
A jak přítomné dámy nahlížely důvody vlastního úspěchu? Zazněla vášeň pro právo, odvaha a odpovědnost, touha být nabitá vědomostmi, v určitých okamžicích kariéry dobrá reputace mezi kolegy, ale také ono příslovečné štěstí být ve správný čas na správném místě. Hezky jej ilustrovala na svém příběhu novinářka Andrea Procházková: "já jsem do novinařiny přišla do velké míry náhodou – původně jen na čtrnáctidenní stáž, z níž se stalo sedm let. Nic takového jsem neplánovala".
Zajímavým tématem byla i volba kariérní cesty, o níž někdo může mít jasno od počátku a jiného čekají oborové přestupy, které ho posouvají dál, ačkoli začíná zase od nuly. Lenka Bradáčová v tomhle věří na vnitřní intuici. Po prvních dvou měsících na státním zastupitelství si říkala, že tam nevydrží, že to není nic pro ni, a šla zkusit soudnictví. Na pohovorech na ministerstvu spravedlnosti byla vybrána, ale když pak dostala otázku, na který soud chce, odvětila, že na žádný, protože ona je státní zástupkyně. A od té doby je zkrátka tam, kde si přála být.
To Barbara Pořízková přehazovala kariérní výhybku dvakrát – nejdříve šla ze státní správy do poradenské firmy PWC a pak odtamtud na Nejvyšší správní soud. V poradenství byla spokojená, protože tam dobře odvedená práce přináší uznání a zpětnou vazbu, jakou v justici čekat nelze. Přesto pro ni přestup mezi soudce znamenal jednoduché rozhodnutí, protože si takové nabídky ve věku, kdy jí nebylo ani 40 let, velmi cenila. "Pak jsem měla pár bezesných nocí, i slzičky byly, protože jsem byla první člověk, který na Nejvyšší správní soud přišel ze soukromého sektoru, a ne všichni si říkali, že to byl dobrý nápad," uvedla. Uslzený začátek ale překonala a dnes tato etablovaná soudkyně s úsměvem cituje Stoletého staříka, který vylezl z okna a zmizel: ono všechno dopadne, jak má.