Ráda se vracím k myšlence, že pokud jsem občas odmítnuta, je to dobré znamení, protože posouvám hranice svého světa a své komfortní zóny, říká partnerka advokátní kanceláře Havel & Partners Kateřina Slavíková.
V novém seriálu představujeme podporovatelky a ambasadorky projektu #PRVNÍCH100LET.
Co byla pro vás dosavadní největší profesní výzva?
Stát se partnerkou v největší československé advokátní kanceláři, což je bezesporu velmi náročná pozice. Takový profesní posun logicky představuje více zápřah na plný úvazek, věřím že pro každého. U mě přišlo povýšení v době, kdy jsem doma měla jedno roční dítě, s druhým jsem byla v pátém měsíci těhotná a pracovala jsem na částečný úvazek. První rok v této pozici je za mnou, spoustu jsem se naučila a spoustu nových výzev zvládla, ale bylo to a stále je nejintenzivnější období v mém životě. Jsem ráda, že jsem tuto výzvu přijala, i když přišla v období, kdy by se nabízelo nad ní ani neuvažovat.
Co vás nejvíce motivuje ve vašem pracovním životě?
Možnost dostávat se za hranice svého dosavadního „normálu“ a příležitost se neustále učit. Mám ráda heslo „když se toho bojíš, rozhodně bys to měla udělat“. Samozřejmě to nelze vzít doslova, je dobré naslouchat svým pochybnostem a také znát své priority a nevrhat se za vším. Ale pokud jsou mé obavy založeny pouze na tom, že mohu selhat a že mám strach, co by řeklo okolí, pak platí, že do profesní výzvy jít musím. Baví mě dívat se zpět a porovnávat Katku před několika lety s tím, kým jsem dnes. V tom jediném může ležet posouzení mého úspěchu. Porovnávání s okolím si zakazuji – někdy více, někdy méně úspěšně.
Jakou radu byste dala nastupující generaci žen, které chtějí uspět ve vašem oboru?
Nebát se říct, co chtějí a potřebují, a vyhledávat situace, ve kterých jsou občas odmítnuté, odmítnutí si normalizovat. Velmi často očekáváme empatii od nadřízených – typicky mužů, a pak jsme zklamané, že nepřichází. Mnohokrát jsem ale překvapená, že si o ty věci stačí jen říct – tak moc je to jednoduché. Kolegové nám do hlavy a do našich životů zkrátka nevidí a není ani fér to od nich čekat. Pokud jde o riziko odmítnutí, poslední dobou se ráda vracím k myšlence, že pokud jsem občas odmítnuta, je to dobré znamení, protože posouvám hranice svého světa a své komfortní zóny. A ráda si ta občasná malá odmítnutí zpracovávám.
Úspěšné ženy jsou extrémně často tázány na to, jak se jim daří skloubit práci a osobní život. Na co bychom se podle vás měli ptát mnohem více?
V zásadě na cokoli jiného, co se týká samotné ženiny profese, tedy pokud nejste mateřský časopis. Ta otázka je samozřejmě relevantní, protože tipů „jak na to“ není nikdy dost – kdo zažil kloubení kariéry a rodiny, ví, jak velké téma to ve skutečnosti je. Ale pokud dáváme ženě mediální prostor, je škoda ho strávit povídáním o neprofesních tématech a tím pádem ji škatulkovat do profesně méně relevantní pozice.
Jak podle vás vypadá budoucnost práce právníků a právniček?
Já to vidím velmi pozitivně. Budeme se více věnovat komplexním a zajímavým zadáním. Odpadnou jednoduché, repetitivní úkoly, administrativní šiml. Uvolníme si prostor pro to, abychom se více věnovali tomu podstatnému, komplexnímu promýšlení kauz, hledání kreativních řešení a dotahování věcí do konce. K tomu všemu budeme mít po ruce rychleji výsledky rešerší a potřebná data. Očekávám, že konkrétně v advokacii ubude juniorních a neprávnických pozic. Kritické hlasy by řekly, že ztratíme schopnost psát základní dokumenty, jako jsou výpověď a dodatek, ale já optimisticky věřím, že nás a naši mysl to bude jedině kultivovat.
Comments