Kariéra firemního právníka jedním slovem? Maraton nebo také sprint

Rozmanitost, odbornost, žádná nuda, vytrvalý běh na dlouhé trati ale i úprk v boji s časem. Když mají firemní právničky svou profesi charakterizovat ve zkratce, je z toho pestrá mozaika. V tomto případě ji daly dohromady dámy, které se sešly k debatě Právnická kariéra v korporátu nebo korporaci. Pořádal ji projekt #Prvních100let ve spolupráci se společností D.A.S. právní ochrana. O roli sebevědomí, přiznávání chyb nebo vymezování hranic diskutovaly Alena Wágner Dugová z Deloitte, Blanka Kovandová z Komerční banky, Kristýna Tomiczková z ČEZ, Michaela Hazdrová z D.A.S., Andrea Sittová z T-Mobile a Kateřina Honzíková z UniCredit Bank.

---

Většina účastnic měla společné to, že kariéra firemního právníka nebyla jejich jasná volba. Kateřina Honzíková si na vysoké škole představovala, že bude dělat trestní právo, protože je zajímavé, ale posléze zatoužila po zaměření na právo evropské, jemuž se po škole několik let věnovala. Zjistila však, že pracovně cestovat je sice fajn, ale cestovat pořád začne být po čase úmorné. Kamarádka jí v té době nabídla něco zcela opačného – usadit se v korporátu. „Tak jsem si řekla že to zkusím a už to trvá 16 let,“ popsala Kateřina.

Kristýnu Tomiczkovou dovedla do podnikového angažmá vášeň pro pracovní právo. Po škole vyzkoušela zhruba na tři roky práci ve státní správě v agendě přestupků -  to pro ni bylo hlavně setkánís lidskými příběhy, z nějž zůstala řada více či méně humorných historek. Protože její maminka dělala jak advokátku, tak firemní právničku, mohla si „přímo u zdroje“ vyhodnotit, že pro ni bude profese podnikového právníka dobrou volbou, a to i proto, že chtěla rodinu. V ČEZ je dnes právničkou specializovanou na personalistiku. 

Andrea Sittová vyzkoušela advokacii i státní správu, aby nakonec zakotvila jako firemní právnička. K tomuto uplatnění, ač to zpočátku nebyla volba jejího srdce, postupně přilnula. „Samozřejmě je to svým způsobem i zvyk. Už to není jen kvůli práci, už je to i kvůli lidem, které znáte spoustu let,“ přiblížila Andrea. Podobnou cestu má za sebou Blanka Kovandová. Praxi v advokacii vyzkoušela na vysoké, pak nějaký čas působila ve státní správě a dnes je pro ni skvělou kariérou právnická práce v Komerční bance. Dělá v oddělení zaměřeném na spory, takže její náplň je velmi pestrá a každý den se setkává s něčím novým. Navíc si pochvaluje bezvadný kolektiv, díky němuž chodí do banky ráda i za lidmi, kteří ji tam obklopují.

Někdy věci v životě dopadají dokonce přesně opačně, než plánujeme. Michaela Hazdrová začínala v neziskovém sektoru a svého času si myslela, že do korporátu nikdy nepůjde. Důležité pro ni bylo nadšení a energie lidí, kteří chtěli stejně jako ona pomáhat. Později zjistila, že to lze i ve firmě, obzvlášť v takové, jako je D.A.S.. S vyšším věkem a profesním zráním navíc začala cítit potřebu profesionálnějšího prostředí, což korporát umí uspokojit. Důležitá je ale pro ni firemní kultura a to, jak se v dané společnosti cítí. Někdejší entusiasmus nezisku v ní prostě zůstává.

„Já jsem takový právní hybrid,“ charakterizovala se tak trochu Alena Wágner Dugová.

Vystudovaná právnička i ekonomka je v Deloitte daňovou poradkyní v právním oddělení a do její agendy patří daňové spory.  Pro svou profesi každopádně hoří, protože má ráda čísla a zároveň právní argumentaci. Pro ni samotnou je kombinace daní a práva přirozená, ale dělá i řadu věcí interně pro samotný Deloitte.  

Přátelé na telefonu

Firemní právníci jsou na rozdíl od jiných více solitérních právnických profesí součástí složitého přediva firemních vztahů a siločar. Jaké se v tomto světě těší pozici? Například v Komerční bance se podle Blanky Kovandové právní poradenství vyžaduje, počítá se s ním a má i tomu odpovídající hlas. „Zejména při zavádění nových produktů bývá potřeba zasáhnout do jejich tvorby a korigovat je z právního hlediska. Pak samozřejmě na každodenní bázi poskytujeme různá stanoviska zaměstnancům banky, kteří řeší svoji agendu. Oni jsou rádi, že máme linku právní pomoci, kde kdykoliv dostanou radu,“ přiblížila Blanka.

Interní právníci jsou přitom obvykle konfrontování s velmi širokou paletou problémů. V tom je jejich role těžší než třeba role advokátů ve velkých právních firmách, kteří bývají zaměření na úzkou problematiku, podotkla Alena Wágner Dugová. Notovala si s ní Andrea Sittová z T-Mobile: „máme na starosti zákaznické záležitosti od prvotní nabídky koncovým uživatelům přes individuální nabídky firmám, dále regulaci, reklamace, prodejny nebo otázky kolem dodavatelů. To je tak obrovská škála právních věcí, které vám advokáti rozhodně na zvednutí telefonu nesdělí“.

Také ve specializaci, jakou je pracovní právo, zůstává podle Kristýny Tomiczkové rolí firemního právníka pomáhat byznysu hledat konkrétní řešení. Pouze ve zcela výjimečných případech lze říct, že daný nápad není realizovatelný.  I užší zaměření přitom může skýtat pestrost. „Přestože by se mohlo zdát, že oblast pracovního práva je nudná, tak u nás využíváme opravdu veškeré jeho instituty a stává se nám, že dokonce i z právnické fakulty se k nám chodí ptát, jak to v praxi děláme,“ přiblížila Kristýna.

Naučte se říkat ne

Vzdor snaze pomoci musí občas zaznít již zmíněné ne. Pro jednání s partnery z firemního byznysu je přitom dobré nastavit si hranice toho, kam až lze v rámci ochoty vyhovět zajít. Například Michaela Hazdrová přiznává, že i toto je proces, který se učí postupně, mimo jiné i díky zkušenostem, které přinášejí poučení. „Řekla bych, že je to čím dál tím lepší, ale samozřejmě mám určité výkyvy,“ podotkla. 

Blanka Kovandová jako řešitelka sporů takovou situaci příliš nezažívá. Pro kolegy, kteří připomínkují nové produkty nebo byznys obecně, je ale běžné, že se je byznysový partner snaží přesvědčovat a oni se mu zase snaží vyjít vstříc, takže je třeba hledat zlatou střední cestu. „Konečnou odpovědnost má byznys partner, ale ve finále tam vy musíte říct to své,“ přiblížila. Velmi podobný pohled měla i kolegyně z bankovní branže Kateřina Honzíková: „vy se musíte snažit pomoct, co nejvíc to jde, a vymyslet řešení, které považujete za správné, ale ne příliš rizikové. Někdy ale přijdou požadavky, které jsou opravdu nereálné a musí se to tak říct.“

Kristýna Tomiczková pobavila odpovědí na otázku, co by poradila novému kolegovi, který se snaží si hranice s byznysem nastavit: „Obecně bych řekla, že vykomunikovat se dá skoro všechno. A když to nejde, nasaď úsměv a následně to vzdej“.

Poučné chyby a nezbytné sebevědomí

Člověk je tvor omylný, firemní právničky nevyjímaje. Jak umějí přiznávat chyby? „Myslím, že v tomhle je třeba být otevřený a je zásadní mít natolik otevřené prostředí, že se chyby komunikují a vyhodnocují. Podle mě je práce s chybou klíčová,“ uvedla Michaela Hazdrová. Sama si vyhodnocuje svůj třeba týdenní postup a snaží se identifikovat, kde chybovala, a poučit se z toho.

Alena Wágner Dugová přímo nesnáší, když někdo chybu tutlá, a ona pak někde vyboptná. Skoro vždy je čas na opravu a eliminaci neblahých následků, jen je třeba se o problému dozvědět. Naštěstí vlastní děti ji vyškolily tak, že už ji máloco rozhází, a přiznání cizí či vlastní chyby tak umí přijímat celkem v klidu. „Lidé, kteří udělají chybu, bývají dost vystresovaní, a když přijdou a přiznají, snažím se je spíš uklidnit a hledat řešení, než jim vynadat,“ popsala Alena.

Přiznání vlastní chyby vyžaduje jistou dávku sebevědomí. Ta je ovšem nezbytná  i pro profesní vzestup v rámci korporací. „Sebevědomí je důležité, stejně jako pokora a respekt okolí. Pak už je to samozřejmě o tom, jak moc tomu jde člověk naproti a má ambice, “ uvedla Andrea Sittová. Někteří lidé totiž mají předpoklady, ale nechtějí převzít povinnosti a agendu s růstem spojenou, jako je třeba řízení jiných. 

Někdy je třeba si sebevědomí trochu pěstovat, jak přiblížila Katařina Honzíková. V jejím týmu jsou většinou ženy, mužů je menšina. Zákazníkem uvnitř UniCredit Bank je ale v jejím případě svět korporátního bankovnictví, kteří představují muži „loktaři“. „Dnes už to tak nemám, ale ze začátku byla velká práce prosadit se v tom smyslu, že to muži říkám já, žena, a musím ho o své pravdě opravdu hodně přesvědčit,“ svěřila se Kateřina.  Setkala se i s tím, že zaznělo, jestli by danou záležitost neměl řešit raději kolega muž. „Ze začátku mi to třeba trošku ubližovalo, ale možná mě to i posilovalo, abych si sebevědomí zvýšila,“ zavzpomínala Kateřina s tím, že se prostě oproti mužským kolegům musela více prodat.