K práci pro druhé může člověka nasměrovat až moc velká pohoda na mateřské, těžký osud vlastní babičky nebo je advokátem chudých už do děství. Jak je formoval jejich vlastní životní příběh, předestřely na akci Změna je rodu ženského v Bratislavě Mária Patakyová, profesorka bratislavské Univerzity Komenského a bývalá veřejná ochránkyně práv, Martina Kolesárová, výkonná ředitelka Nadace Pontis a Anna Brňáková, zakladatelka firmy Zdravotná podprsenka. V debatě s Jaroslavem Kramerem mluvily také o tom, že slovo ne nesmí zmizet ze slovníku sebeobětavějšímu člověku a oblíbenost a respekt by nejlépe měly jít ruku v ruce.
Životní obrat začal v Asii
Anna Brňáková chtěla být už jako malá právničkou, protože se jí velmi líbilo, jak se ženy v této profesi oblékají. Později si přála být lékařkou, ale když došlo na opravdové rozhodování, čemu se v životě věnovat, zjistila, že ji velmi baví byznys. Vystudovala tedy vysokou ekonomickou školu a pracovala ve velké korporátní společnosti. "Nesmírně mě to naplňovalo, bavilo, byla jsem dravý kariérní typ," vzpomínala Anna. Ve 32 letech ale zjistila, že už nemá osobně kam růst. Její partner se také věnoval s velkým nasazením byznysu a doma se často potkávali tak, že si jen podávali kliku u dvěří. Oba usoudili, že je třeba něco změnit, takže se sbalili a vyrazili na cestu po Asii – do Thajska, Kambodže a Laosu. "Tam jsem si řekla, že do korporátu už se nevrátím," ohlédla se za zásadním rozhodnutím Anna. Nahrálo jí i to, že po asijské cestě zůstala na mateřské dovolené s prvním synem.
Protože ale byla zvyklá žít ve vysokém tempu a syn byl kliďas, který hodně spal, začala Anna spekulovat, čemu se bude nově věnovat. A tehdy jí oslovila její sestra farmaceutka, zda by se nechtěla pustit do prodeje potřeb a poradenství pro ženy s rakovinou prsu, protože na Slovensku něco takového chybí. "Tehdy jsem usoudila, že to je přesně pro mě, asi i proto, že jsem chtěla být lékařkou, a tak jsem se toho nápadu chytila," popsala začátek své současné cesty Anna. Se sestrou tak otevřely malou prodejnu v Piešťanech. Protože ale Anna žije i s rodinou v Bratislavě, v roce 2015 se rozhodla přesunout podnik do slovenské metropole. "Na poliklinice se nám podařilo otevřít velkou prodejnu, možná spíš showroom, kam každá žena s onkologickou diagnózou může přijít, já jí vystvětlím všechny možnosti a spolu pokračujeme další cestou," popsala Anna. Zdravotná podprsenka má zároveň online portál, přes který si lze vše potřebné objednat z celého Slovenska.
Osudový příběh babičky
Martinu Kolesárovou do značné míry nasměrovalo to, že oba její rodiče dělali profese, které spočívaly v práci pro druhé a zároveň nebyly moc dobře placené – tatínek byl učitel a maminka zdravotní sestra. Martina sama chtěla být právničkou, protože měla babičku, která žila v obtížném rodinném prostředí, a pro vnučku právo představovalo možnost umět pomoci ženám, které to doma mají těžké. Na práva se ale nedostala, a nakonec vystudovala historii. Zůstala v ní ale touha pomáhat společnosti. "Mnohdy podceňujeme roli, kterou v našich životech hrají náhody. Někdy nás prostě přivedou k tomu, co sami vnitřně cítíme, že je naše cesta," podotkla při svém vyprávění Martina a hned zmínila vlastní příklad. Dva roky žila v Izraeli, protože její manžel tam byl ekonomickým diplomatem, a dostala se tam na stáž v konzultační firmě, která se věnovala podpoře veřejně prospěšného podnikání. "Přivedlo mě to do oblasti zodpovědného byznysu a také k poznání, jakou mají v naší společnosti sílu firmy," řekla Martina.
Dnes je především výkonnou ředitelkou nadace Pontis, jejímž leitmotivem jsou "silná spojení pro pozitivní změny". Nadace spolupracuje s neziskovým sektorem, firmami i státní správou s cílem posouvat společnost k lepšímu, a to třemi cestami. Jednou je filantropie, tedy dary, druhou podpora byznysu ke společenské zodpovědnosti a třetí podpora sociálních inovací – především vzdělávání, inkluze ale také inovací rozvíjejících demokracii. Pontis zaměstnává téměř 50 lisí a je podle její šéfky největší nadací na Slovensku.
Akademická půda je můj rybník
Márii Patakyovou už profesorka dějepisu na gymnáziu nazývala advokátkou chudých. Není proto divu že se stala na Slovensku výraznou ochránkyní lidských práv neboli ombudsmankou. Nyní se věnuje akademické dráze a je vysokoškolskou učitelkou. I to v ní zřejmě dřímalo už v mládí. "Když jsme měli zkoušku z teorie práva, tak jsme měli takzvaných 40 čtveřic. Od zkušky vyšel kolega, který se naučil prvních deset a měl za jedna. V té chvíli jsme si pomyslela, že kdybych já byla učitelkou, tohle by se nemohlo stát," zavzpomínala Mária. Její profesní cesta tedy hodně opodvídá jejímu vnitřnímu nastavení a totéž ráda přeje po úspěšně složených státních zkouškách i svým studentům. Právě uplatnění, které znamená soulad mezi odborností a vlastním niterným nastavením totiž podle ní napomáhá tomu, aby člověk dovedl být společnosti prospěšný.
Dnešní generace studentů jsou v řadě věcí odlišné, je třeba k nim nacházet cestu a respektovat jejich osobitost. Například využívají umělou inteligenci a nelze kolem nich stavět čínskou zeď a zbraňovat jim v tom. Na druhé staně musí pedagog přemýšlet nad tím, aby jeho svěřenci nestudovali právě jen díky tomuto nástroji. "Jsem plně zpátky na akademické půdě a cítím se tam jako ryba ve vodě," pochválila si Mária Patakyová. Zároveň přiznala, že jako babička tří vnoučat zjiš'tuje, že vůbec není snadné najít si vedle pracovního nasazení čas, aby se jim mohla věnovat tak, jak by chtěla.
Proč nezůstat "yes person"
Byla to jedna z otázek, kolem kterých se debata točila: jak si uhájit své a umět říct ne, třeba i sám sobě, když je to potřeba. "Já se držím jednoho pravidla, a to že v jednoduchosti je krása. Za druhé, když chci něco dělat pořádně, musím se tomu věnovat plnohodnotně a nemůžu být na čtyřech místech najednou," nastínila svůj pohled Anna Brňáková. Hned na začátku své nynější dráhy si proto ujasnila, že není byznys jako byznys a v případě pomoci ženám s rakovinou prsu nejde o nákup a prodej zboží, ale o službu plnou intimity a nezbytné důvěry. "Znám celé rodiny, které za mnou klientky berou, je to velmi osobní vztah a nedá se to dělat jako jiný byznys," uvedla Anna. Je to i jeden z důvodů, proč se svojí úspěšnou firmou neexpanduje, ale drží jí ve stabilním rozsahu.
Martina Kolesárová je podle svých slov člověkem nastaveným na spolupráci a bývala "yes person", ale také si musela ve svém diáři uklidit a nekývnout na "vše, co jde jejím směrem". Nově se rozhodla přijímat jen účast v aktivitách, které se týkají podpory žen a vzdělávání mladých lidí. "Je klíčové nehrát na všechny strany a když si určíte strategii a z ní plynoucí hranice, je jednodušší říkat ne," shrnula.
Mária Patakyová se ve svém zamyšlení vrátila do doby, kdy byla slovenskou obudsmankou. Její práce byla založená na prosazování základních hodnot vtělených do lidských práv a svobod. "Máte poměrně jasno v tom, kde je sever a co obhajujete, ale na druhé straně víte, že se dotýkáte problematiky, která je citlivá a neuralgická. Často jsem věděla, že mé řešení je správné a ze své pozice na něm musím trvat. Smutné ale bylo poznání, že někdy tím, byť krátkodobě, vlastně v jistém smyslu bráním uplatnění těch hodnot," nastínila Mária. Občas to podle ní bývala trochu Sofiina volba mezi ano či ne. Nezávislosť ve výkonu funkce ale pro ni byla naprosto určující a zároveň jí dávala svobodu v jednání.
Respekt a oblíbenost mohou být dvojčata
Účastnice debaty odpovídaly také na otázku, zda preferují respekt nebo oblíbenost. Bývalá slovenská ochránkyně lidských práv dává přednost repektu, což dokazovala i ve své funkci. Když chtěla napravit nějaký nešvar, mohla jít dlouhou cestou podání na Ústavním soudu nebo zkusit rychlejší cestu jednání se zástupci státní správy, typicky ministry, že stačí ta a ta změna v zákoně, a náprava bude zjednána. Obvyklou odpovědí bylo, že její úřad věci nerozumí. Mária nekdy přímo vnímala, jak nežádoucí je element. Přesto jí to neodradilo podobné pokusy absolvovat zas a znova.
Martina Kolesárová si dříve myslela, že oblíbenost je důležitější, ale dnes soudí, že je potřeba rovnováha obého. V Pontisu se ona loučí s těmi, kdo odcházejí, a snaží se vždy rozloučit tak, aby dotyční na nadaci nezanevřeli a zůstali jejími spojenci. Na druhé straně respekt je podle ní zásadní hlavně v oblasti odbornosti. "Je důležité zůstat odborníkem v tématech, která řešíme, abych uměla být stále nápomocná kolegům v týmu," uvedla Martina.
Anna Brňáková soudí, že v jejím případě jde respekt s oblíbeností ruku v ruce. Dobrému vztahu s klientkami podle ní velmi napomáhá to, že jí byla do vínku dána silná empatie. Na druhé straně dokáže poskytnout takové služby, rady a informace, že jí nazývají paní doktorkou nebo paní onkoložkou. "Někdo mi řekne, že už jsem i rychlý plastický chirurg, protože ke mně přichází s rozbitou symetrií a odchází ucelený tak, že může vyrazit na pláž," vyprávěla svou zkušenost Anna.
Co s nečekaným darem?
A jak by dámy soustředěné na pomoc druhým naložily s milionem eur a mlionem dobrovolnických hodin? Anna by peníze, kterých by ale bylo třeba více, použila na založení speciální kliniky pro ženy s onkologickým onemocněním. Dobrovolnickou práci by věnovala hlavně osvětě, že rakovina prsu neznamená rychlý konec, protože patří k nejprobádanějším, ale že je to také zdvižený prst, protože tento druh rakoviny má nejvíce žen. Martina Kolesárová by milion investovala tak, aby přinášel její nadaci další peníze a dobrovolnické hodiny by použila pro své srdeční téma podpory žen ve společnosti. Mária Patakyová by oba takové dary z nebes směřovala na aktivity věnující se romským dětem a jejich vzdělávání.
댓글