SERIÁL | O tom, které právničky mě inspirují, bych dokázala psát hodně dlouho. Protože i jen aktuální český advokátní trh je inspirativních žen plný.
Inspirující osobnosti jsou pro mě takové, které vedle nezpochybnitelných odborných kvalit přesahují svou profesi lidským přístupem, odvahou, chcete-li – bojem za spravedlnost. Jsou mezi nimi i právníci – a právničky. Protože jsem se měla věnovat právě inspirujícím ženám v právu, a současně jsem nechtěla popsat dvacet stran, vybrala jsem si tři.
Tou první je samozřejmě Milada Horáková. Právnička, která svůj profesní život věnovala postavení žen, připomínkovala např. zastaralou právní úpravu rodiny v rámci občanského zákoníku nebo alimentační zákon, který měl pomoci neprovdaným matkám. Se stejnou odvahou, s jakou bojovala proti okupaci, se postavila i totalitě poúnorové. V zinscenovaném politickém procesu odmítla vynucenou režii a bránila sebe i své ideály, s vědomím, že se připraví o šanci na mírnější trest. Její slova v dopise na rozloučenou s dcerou Janou, „zkoumej, promýšlej, kritizuj, ano, stále hlavně sebe kritizuj, nestyď se přiznat poznanou pravdu, když jsi snad před chvílí ještě hlásala opak. Neustrň v názorech, ale když pak poznáš, že je něco správné a pravé, pak buď rozhodná, že se budeš umět za to bít a i umřít,“ jsou i mottem, který žila svým životem.
Druhou inspirativní osobností je Dagmar Burešová. Svou odvahu prokázala nejen v rámci známého zastoupení paní Libuše Palachové, maminky Jana Palacha, v procesu s komunistickým poslancem Vilémem Novým, ale v celé řadě pracovně právních sporů, v nichž zastupovala odpůrce totalitního režimu. Dokonce i Státní bezpečnost podlehla její noblese a ve spisech jí označila přezdívkou „Dáma.“ Její heslo, „zbabělost by měla být trestná,“ ji vystihuje naprosto dokonale.
Třetí inspirativní právničkou je pro mě Marie Vodičková. Setkala jsem se s ní poprvé v době, kdy jsem byla na gymnáziu a ona se jako prokurátorka věnovala trestné činnosti s dětskými oběťmi. I ona prokázala životní odvahu, když sama dokázala vychovat osm přijatých dcer, kterým nahradila domov, což lakonicky komentovala: „Ty mé děti prý nikdo nechtěl, tak jsem si je vzala.“ Po revoluci založila Fond ohrožených dětí a síť domovů pro děti Klokánek. Fond vyřešil případy desítek tisíc ohrožených dětí a našel náhradní rodinu stovkám obtížně umístitelných dětí.
Všechny tři dámy jsou obdivuhodné. Jejich odvážná snaha změnit svět k lepšímu pro ženy, klienty či děti, je inspirující nejen pro mě, ale určitě i pro mnoho dalších.
Autorkou článku je Monika Novotná, místopředsedkyně České advokátní komory