Svou profesní dráhu začínala jako vychovatelka v pražském Jedličkově ústavu a školách pro děti s tělesným postižením. Pak působila v různých funkcích na ministerstvech školství, práce a sociálních věcí nebo zdravotnictví, ale i v neziskovém sektoru. Její práce se vždy točila kolem péče o děti a jejich vzdělávání. “Nic se nemá tvořit ve vzduchoprázdnu ani od stolu. Participace a respektování zkušeností z terénu je klíčové pro to, aby se pozitivní změny udržely,” říká zmocněnkyně vlády pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková v novém seriálu, v němž zpovídáme ambasadorky projektu #PRVNÍCH100LET.
Proč jste se rozhodla pro kariéru v rámci vašeho oboru?
Měla jsem vždy hlubokou vášeň pro podporu dětí, zejména těch, které čelí výzvám, ať už kvůli zdravotnímu postižení, chudobě nebo situaci v jejich domácnostech. Chtěla jsem být tou změnou, kterou bych si přála vidět v systému vzdělávání.
Co vás motivovalo k tomu, abyste se ujala vedoucí role?
Vzhledem k mému hlubokému zájmu o kvalitu vzdělávacího systému a mé předchozí zkušenosti náměstkyně ministra školství jsem cítila, že mohu být ještě efektivnější v pozici, kde mohu ovlivnit směry a politiky.
Jak zajistit, aby měl můj vliv pozitivní dopad?
Je nezbytné naslouchat potřebám lidí. Nic se nemá tvořit ve vzduchoprázdnu ani “od stolu”. Participace a respektování zkušeností z terénu je klíčové pro to, aby se pozitivní změny udržely.
Zažila jste někdy imposter syndrom? A jak se vám podařilo se s ním vypořádat?
V průběhu mé kariéry jsem se setkala s řadou výzev. Občas se objeví pochybnosti. Zásadní pro mne vždy byla podpora kolegů a kolegyň, kteří mě utvrdili v mé roli a poskytli mi pevný základ, z něhož mohu čerpat. Zároveň jsem vždy pozorná k názorům expertů a expertek v oboru. Čím více nasloucháte druhým, tím více obavy ustupují.
Jakou výzvu jste musela v nedávné době překonat?
Práce na pozici, kde jsem neustále konfrontována s náročnými osobními osudy a životními situacemi, je emocionálně velmi náročná. Každý příběh přináší svou vlastní sadu výzev a komplexnost, což vyžaduje hlubokou empatii, odhodlání a odolnost. Mým hlavním cílem je vytvořit společnost, kde je každý respektován a podporován bez ohledu na jeho osobní situaci. Pro dosažení tohoto cíle je nezbytné posilování spolupráce s experty a zainteresovanými stranami.
Jak se vám daří si v průběhu kariéry budovat sebevědomí a/nebo odolnost?
V práci je důležité stanovit si jasné hranice a dopřát si pravidelné přestávky, abyste se vyhnuli vyhoření a obnovili energii. Je v pořádku se odpoutat a věnovat se sobě a věcem, které nám přinášejí radost. Radost je obnovitelným zdrojem energie, který vám může pomoci zvládnout i ty nejnáročnější situace.
Je podle vás důležité mít v průběhu kariéry mentora/mentorku?
Absolutně. Ženy ve vedoucích pozicích mi uměly dát cenné rady a pomohly mi ujasnit si mé profesní cíle. Zároveň si velmi cením především takových, které mne dokázaly podpořit i emočně. Nejenom ve státní sféře, ale i v soukromé a neziskové.
Jakou radu byste dala nastupující generaci žen, které chtějí uspět ve vašem oboru?
Nikdy se nepřestávat učit. Vyhledávat příležitosti ke spolupráci s experty a neziskovým sektorem, neustále se vzdělávat a být otevřená konstruktivnímu dialogu. Zároveň se ale nesmíme stávat jenom posluchačkami. Poradila bych proto: nikdy se nepřestávat učit, ale nezapomínat, že už nyní máte co naučit druhé. Vážit si vlastní zkušenosti, vzdělání a rozumu stejně, jako si vážíte těchto věcí u druhých.