Má šerm styčné body s advokacií? Co se může stát, když půjdete místo kolegy na pohovor? A dá se dojít k „ideální“ právní oblasti vylučovací metodou? Nejen to bylo náplní dalšího dílu podcastové série Právničky. Tentokrát do studia Info.cz zavítaly dvě inspirativní dámy z advokacie, konkrétně Marcela Káňová z advokátní kanceláře Rowan Legal a Kateřina Lehečková z advokátní kanceláře Schoenherr.

Kateřina Lehečková se v mládí věnovala sportovnímu šermu. Začala s ním v 13 letech. O kariéře sportovkyně však neuvažovala, protože o své budoucí profesi měla jasno již o tři roky dříve. „Že budu právničkou, mi bylo jasné už asi v deseti letech. Už tehdy jsem prohlašovala, že je to mým cílem. Šerm byl spíše takový ventil,“ popisuje Kateřina. Takto jasnou představu v útlém věku vysvětluje tím, že vždy měla určitý smysl pro spravedlnost, pro jistý řád věcí a principy, na nichž společnost funguje, byť jak sama uznává, v deseti letech to bylo spíše podvědomé povahy.
Marcela Káňová došla k právům spíše vylučovací metodou, když postupem času odpadávaly obory a činnosti, k nimž v sobě nenacházela adekvátní vlohy. Nakonec se ukázalo, že má výjimečné vlohy na veřejné zakázky coby oblast právních služeb. Byť i k nim dle vlastních slov přišla náhodou. „Já jsem si veřejné zakázky nevybrala, ony si vybraly mě. Náhodou jsem šla místo kolegy, který si našel jiné místo, na pohovor na Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. Když to vyšlo, řekla jsem si, že tam zůstanu přes léto, než se poohlédnu po jiném místě v advokacii. Pak se mi tam ale zalíbilo a zůstala jsem tam tři a půl roku. Takže ÚOHS mě takto nasměroval a díky té zkušenosti jsem rázem měla lepší možnosti uplatnění v advokacii,“ vzpomíná Marcela.
Veřejné zakázky se tak staly pro Marcelu Káňovou osudem. Co jí na této agendě připadalo přitažlivé? „Na ÚOHS mě to začalo velmi bavit z důvodu jistého přesahu. Musíte totiž pochopit, jak dotčené trhy, na nichž se zakázky zadávají, fungují. To mi přišlo nesmírně zajímavé. A čím víc jsem do toho pronikala, tím víc jsem to chtěla umět a znát z různých úhlů,“ přibližuje zrod své vášně.
Kateřina Lehečková má v advokátní kanceláři Schoenherr na starost právo nemovitostní, správní a stavební řízení. Ani v tomto případě ale nešlo o předem vyhlédnutou oblast. „I u mě to byla trochu náhoda. Na škole jsem zvažovala, že bych se věnovala soudnictví. I o státním zastupitelství jsem uvažovala, ale v trestním právu jsem se úplně nenašla. Naopak ve správním řízení mě hned zaujal určitý přesah právě do státní správy a líbil se mi ten střet soukromého a veřejného práva. A líbí se mi to dodnes, baví mě to,“ neskrývá Kateřina svůj zápal.
Příliš silné osudy
Veřejné zakázky ani správní právo nepředstavují oblasti, za nimiž bychom si snadno představili silné lidské příběhy, které advokáti rádi zmiňují jako svůj motor či motivaci. Kateřina však oponuje, že o vztah s klientem jde vždy. „Pokaždé pracujete na základě nějakého zadání a nějaký vztah s klienty vždycky máte. Advokacie je pořád službou pro klienty, tedy aspoň já jsem to tak vždycky vnímala. Pravda je, že to nejsou hluboké lidské příběhy, na druhou stranu s těmi se vždy pojí přílišná odpovědnost. Pokud máte odpovědnost spíše za ekonomickou stránku věci, je to dlouhodobě udržitelnější model působení v advokacii,“ líčí svůj pohled Kateřina Lehečková.
S tím souhlasí i Marcela Káňová. Také ona se vždy držela spíše v těch vodách advokacie, kde „jde jen o peníze“. Přiměla ji k tomu i zkušenost z počátku kariéry. „Ještě za studií jsem krátce pracovala v zahraničí v organizaci, kterou bych přirovnala k Úřadu pro mezinárodní právní ochranu dětí, kde šlo o mezinárodní únosy dětí. Tam bylo hodně silných lidských příběhů a mě to strašně vyčerpávalo. Měla to být hezká letní pracovní zkušenost v hezkém městě, místo toho jsem seděla doma sklíčená a přemýšlela, co jsem mohla udělat víc, abych daným lidem pomohla. Přitom těch možností moc nebylo,“ vzpomíná Marcela.
Dnes jsou obě dámy spokojené ve svých advokátních rolích. Považují ale advokacii za konečnou stanici, nebo uvažují ještě o nějakém dalším rozměru práva? „Když o advokacii přemýšlím do budoucna, přijde mi, že mě stále láká kombinace práva a určité dynamiky toho oboru. Pořád to pro mě má takový šmrnc,“ přemítá Kateřina. Také Marcela si spíše užívá svého současného statusu. „V advokacii se cítím jako ryba ve vodě a i proto, že jsem si vyzkoušela i jiné segmenty, mohu říct, že advokacie je nejspíš má finální destinace,“ říká.
Týmově, nebo sólo?
V advokacii je vždy důraz na výkon, kanceláře se však liší svými přístupy k pracovním postupům. Bez základní kooperace to nejde, ale přesto se někde sází více na individuality, jinde na týmovou spolupráci. Kateřina to vnímá tak, že advokát v kanceláři střední velikosti je vždy součástí nějakého týmu. „Nemám moc ráda takové to ´jedu si svoje a nic okolo mě nezajímá´. Taková nejsem a vždy se snažím být podporující. Ale záleží na projektu. U nemovitostí je to více týmové, zatímco ve správním řízení je to víc můj mikrosvět,“ uvádí Kateřina Lehečková.
Marcela Káňová je v Rowan Legal necelé dva roky. Ačkoli zastává pozici partnerky, přiznává, že v některých ohledech si i dnes ještě připadá jako nováček. „V Rowan Legal jsou jasně nastavená pravidla vnitřního fungování a je tam snaha hodně predikovat a měřit výkon velmi detailně, s čímž jsem se dosud nesetkala, takže v tomto mě občas i teď ještě něco překvapí. Já jsem trochu solitérní hráč. Ne že bych nebyla týmový hráč, ale mám svůj přístup, funguje mi to a některým věcem se nerada přizpůsobuji. A je pravda, že v naší kanceláři – navzdory těm pevným pravidlům – mám dostatek prostoru a společníci mi do toho příliš nemluví,“ pochvaluje si Marcela.
Jak složité je v oblastech práva, kterým se dámy zabývají, budovat byznys development? Připadají si v práci někdy jako hrdinky? A co ze svých praxí by chtěly předat nastupující generaci advokátů?
Comments